Legenda vypráví příběh sítaře z nedalekého Lužce, kde žil se svou nemocnou ženou a dítětem. Přes hejnické lesy chodíval za prací, kde hledal dřevo pro své výrobky. Jednoho dne odpočíval na skalním ostrohu pod lípou. Podle tradice usnul a zdál se mu sen, ve kterém uviděl lípu zalitou září, na větvích seděli andělé, kteří mu pravili: „Jsi na zázračném místě. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na jeho milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Sítař uposlechl Božího slova a vydal se do nedaleké Žitavy prodat své zboží. Za utržené peníze koupil sošku Panny Marie. Vrátil se s ní do Hejnic a vložil ji do koruny lípy. Síťařova žena a dítě se skutečně zázračně uzdravily, z čehož byla velká novina, která se roznesla po okolí. Lidé začali putovat k lípě a prosili zde o pomoc.

Hejnice – mariánské poutní místo

Kaple či kostelík v Hejnicích zmíněných prvně roku 1381 jako Hayndorff se opakovaně v regionální literatuře považuje za existující již roku 1211. Oltářník při církevní stavbě v Hejnicích je doložen v matrice míšeňského biskupství v roce 1346. Podle starších badatelů byla kaple zvětšena v roce 1352. V letech 1352 až 1372 mělo být místo mariánské úcty opakovaně předáno do správy frýdlantského děkana a tak setrvalo až do nástupu luterské reformace.

Nejstarší dochované vyprávění o počátku Hejnic jako místu mariánské úcty vydal tiskem roku 1670 člen Tovaryšstva Ježíšova, P. Vojtěch Chanovský. V latinsky napsaném díle podává jezuita podrobné dějiny místa. Augustinus Sartorius a Guillelmus Gumpenberg sdělují v zvaném Mariánském atlasu k Hejnicím toto: Naše milá Paní v Hejnicích: Podle prastaré tradice o počátku tohoto vyobrazení byl jeden chudý muž, který měl doma nemocnou ženu a děti. Jednou usnul pod lipovým stromem a ve spánku jej Matka Boží napomenula, aby nechal vytvořit její sochu a postavil ji na lípu. Jakmile takový příkaz vykonal, a spolu se ženou a dětmi se tam horlivě modlili, všechny odtamtud odvezl domů čilé a zdravé. Načež úcta více a více vzrůstala; nyní ji opatřují otcové františkáni.“

Dosud nevíme, proč se právě Hejnice staly místem mariánské úcty. Nedochovaná nejstarší nepřímá zmínka o kapli stojící kdysi na místě současného barokního chrámu měla být zachycena na jednom z kostelních trámů či na klenbě původní gotické stavby. Zde prý stál letopočet 1211. Je to však málo pravděpodobné. O nejbližším okolí nás zpravuje nejstarší písemný doklad až v listině z roku 1278 o koupi nedalekého hradu Frýdlant. Tehdy toto území patřilo pánům z Biberštejna. Je proto pravděpodobnější, že Hejnice počátkem 13. století ještě nebyly osídleny. Kaple zde mohla stát v prvé polovině 14. věku.

Podobu gotického kostela známe až ze zjednodušujícího pojetí mědirytin z druhé půle 17. a z počátku 18. století. Nevelký gotický kostel s válcovou věží při severní straně zdi zachytil mědirytec Jan Kryštof Smíšek v roce 1659. Dne 4. září 1498 kostelík vysvětil míšeňský biskup Jan VI. ze Salhausenu. V letech 1626 až 1628, čase opětovného probouzení katolické zbožnosti, dal nově dosazený frýdlantský děkan Sebastian Balthasar z Waldhausenu zbudovat před hejnickým kostelem dřevěný poutnický dům s dvanácti místnostmi pro kněze doprovázející poutníky. Na stavbu přispěl i vévoda Albrecht z Valdštejna. O věřící zde pečovali ještě během třicetileté války jezuité a františkáni.

Vše se výrazně proměnilo roku 1691, kdy se tehdejší majitel frýdlantského panství, František Ferdinand z Gallasu, rozhodl spolu s manželkou Johanou Emerencií rozhojnit mariánskou úctu. Nejprve vyjednal, aby do Hejnic přišli františkáni. Řádový dům v Hejnicích nevznikl hned, řeholníci bydleli přechodně ve staré budově pro kněží. Pražský arcibiskup Bedřich z Valdštejna slavnostně prohlásil zdejší mariánský kostel za klášterní 12. února 1692 a předal jej do péče řádovým bratřím františkánské svatováclavské provincie.

Gallasové jako zakladatelé františkánského kláštera v Hejnicích měli patronátní právo. Zavázali se poskytovat františkánům almužny a peníze na provoz a údržbu budov. V rodové hrobce, kterou si hrabata dala zbudovat pod kostelem, získali Gallasové a jejich příbuzní místo svého posledního odpočinku, využívané v letech 1697 až 1941. Financovali nejen vznik kláštera, ale později také velkorysou přestavbu kostelíku. Již donátorův syn císařský diplomat Jan Václav z Gallasu uvažoval počátkem 18. století o rozšíření kostela. Teprve jeho matka Johana Emerencie spolu s vnukem Filipem Josefem, dala v letech 1722 až 1729 zbudovat barokní jednolodní kostel se šesti bočními kaplemi a dvěma věžemi v severním průčelí podle plánů pražského stavitele Tomáše Haffeneckera. Slavnostní kámen pro novou stavbu položila 4. května 1722 hraběnka Johana Emerencie, vdova po Františku Ferdinandu Gallasovi, zakladateli hejnického kláštera. Kámen posvětil Emilián Kotěřovský, opat benediktinského kláštera Svatého Jana pod Skalou. Vznikl stavebně i krajině působivý monument, vepisující do prostoru jméno Bohorodičky. Aby chrám pohledově vynikl v popředí svahů Jizerských hor a zvláště v ose k vrcholu Ořešníku, nesměřuje jeho hlavní oltář podle zvyku k východu, nýbrž k jihu. V předvečer svátku Navštívení Panny Marie 1. července 1725 byl monumentální kostel s půdorysem latinského kříže vysvěcen. Kostel byl znovu opraven po rozsáhlém požáru roku 1761.

Vnitřní zařízení kostela je z hlediska barokní epochy ve srovnání s jinými mariánskými místy té doby, překvapivě skromné. Postranní oltáře zdobí dvojice soch vesměs františkánských světců a světic. Pozoruhodný hlavní iluzívní oltář vytvořil Josef Kramolín v roce 1787. Významnou památkou gotického sochařství je křídlový oltář v prostoru původního gotického kostela. Kapli uzavřela novobarokní mříž až roku 1906. Naproti této byla v duchu barokní gotiky vybudována stylově podobná kaple sv. Antonína s oltářem od řezbářů Moroderů z Grödenu/Val Gardena. Na františkány a klarisky upomínají dva barokní oltáře z poloviny 18. století. Vynikajícím dílem je lustr, který byl v roce 1853 do kostela darován hejnickým rodákem a sklářským králem Jizerských hor Josefem Riedelem. Vyroben byl z olovnatého křišťálu v Kamenickém Šenově firmou Hölzl & Comp. Na severní kruchtě stojí v rozšířené – pozdně barokní – skříni varhany. Koncertní nástroj byl postaven v roce 1929 krnovskými varhanáři Rieger – Götz. Na počátku 20. věku byl také vymalován strop kostela. Dílem byl pověřen vídeňský malíř Andreas Groll, který se svými žáky v letech 1902 až 1904 kupole hlavní lodi novozákonními výjevy vymaloval.

Osvícenské reformy císaře Josefa II. sice nevedly ke zrušení hejnického konventu (1785), byl však snížen povolený počet řádových bratří a při kostele zřízen farní úřad. I hejnický klášter musel císařské komisi odevzdat významné předměty z drahých kovů, k nimž patřily monstrance, kalichy či procesní kříže. O klášter s kostelem se i nadále starali majitelé panství, Clam-Gallasové. Poslední změna v patronátních právech nastala až po vzniku Československa a tehdy probíhající pozemkové reformě. Péče Clam-Gallasů o hejnický chrám přešla v roce 1926 na ministerstvo zemědělství, které tuto povinnost uznalo. Současně se odvolalo na odborný historický posudek a na jeho základě si vymínilo, že „dávky ve prospěch kláštera v Hejnicích… ministerstvo zemědělství nepřejímá“ a nese je „i nadále výhradně vlastník“. Klášter byl tedy i nadále udržován skrze clam-gallasovskou patronátní nadaci. Ta byla rozkradena novými „správci“ československého státu za bezmocného přihlížení františkánů mezi léty 1946 až 1950.

Poutní místo přečkalo husitská tažení, období luterské reformace, třicetiletou válku i boje o rakouské dědictví za vlády Marie Terezie, prusko-rakouskou válku 1866 i oba dosud největší světové střety. Ani rok 1945 ještě nebyl pro duchovní život zásadním zlomem, neboť konvent františkánů převzali Češi. Teprve definitivní uchopení moci komunisty v únoru 1948 a obsazení kláštera Státní bezpečností na jaře 1950 znamenaly rychlý konec řádového domu a úpadek místa trvající celá desetiletí.