Legenda vypráví příběh sítaře z nedalekého Lužce, kde žil se svou nemocnou ženou a dítětem. Přes hejnické lesy chodíval za prací, kde hledal dřevo pro své výrobky. Jednoho dne odpočíval na skalním ostrohu pod lípou. Podle tradice usnul a zdál se mu sen, ve kterém uviděl lípu zalitou září, na větvích seděli andělé, kteří mu pravili: „Jsi na zázračném místě. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na jeho milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Sítař uposlechl Božího slova a vydal se do nedaleké Žitavy prodat své zboží. Za utržené peníze koupil sošku Panny Marie. Vrátil se s ní do Hejnic a vložil ji do koruny lípy. Síťařova žena a dítě se skutečně zázračně uzdravily, z čehož byla velká novina, která se roznesla po okolí. Lidé začali putovat k lípě a prosili zde o pomoc.

Hejnice – mariánské poutní místo

Kaple či kostelík v Hejnicích zmíněných prvně roku 1381 jako Hayndorff se opakovaně v regionální literatuře považuje za existující již roku 1211. Oltářník při církevní stavbě v Hejnicích je doložen v matrice míšeňského biskupství v roce 1346. Podle starších badatelů byla kaple zvětšena v roce 1352. V letech 1352 až 1372 mělo být místo mariánské úcty opakovaně předáno do správy frýdlantského děkana a tak setrvalo až do nástupu luterské reformace.

Nejstarší dochované vyprávění o počátku Hejnic jako místu mariánské úcty vydal tiskem roku 1670 člen Tovaryšstva Ježíšova, P. Vojtěch Chanovský. V latinsky napsaném díle podává jezuita podrobné dějiny místa. Augustinus Sartorius a Guillelmus Gumpenberg sdělují v zvaném Mariánském atlasu k Hejnicím toto: Naše milá Paní v Hejnicích: Podle prastaré tradice o počátku tohoto vyobrazení byl jeden chudý muž, který měl doma nemocnou ženu a děti. Jednou usnul pod lipovým stromem a ve spánku jej Matka Boží napomenula, aby nechal vytvořit její sochu a postavil ji na lípu. Jakmile takový příkaz vykonal, a spolu se ženou a dětmi se tam horlivě modlili, všechny odtamtud odvezl domů čilé a zdravé. Načež úcta více a více vzrůstala; nyní ji opatřují otcové františkáni.“

Dosud nevíme, proč se právě Hejnice staly místem mariánské úcty. Nedochovaná nejstarší nepřímá zmínka o kapli stojící kdysi na místě současného barokního chrámu měla být zachycena na jednom z kostelních trámů či na klenbě původní gotické stavby. Zde prý stál letopočet 1211. Je to však málo pravděpodobné. O nejbližším okolí nás zpravuje nejstarší písemný doklad až v listině z roku 1278 o koupi nedalekého hradu Frýdlant. Tehdy toto území patřilo pánům z Biberštejna. Je proto pravděpodobnější, že Hejnice počátkem 13. století ještě nebyly osídleny. Kaple zde mohla stát v prvé polovině 14. věku.

Podobu gotického kostela známe až ze zjednodušujícího pojetí mědirytin z druhé půle 17. a z počátku 18. století. Nevelký gotický kostel s válcovou věží při severní straně zdi zachytil mědirytec Jan Kryštof Smíšek v roce 1659. Dne 4. září 1498 kostelík vysvětil míšeňský biskup Jan VI. ze Salhausenu. V letech 1626 až 1628, čase opětovného probouzení katolické zbožnosti, dal nově dosazený frýdlantský děkan Sebastian Balthasar z Waldhausenu zbudovat před hejnickým kostelem dřevěný poutnický dům s dvanácti místnostmi pro kněze doprovázející poutníky. Na stavbu přispěl i vévoda Albrecht z Valdštejna. O věřící zde pečovali ještě během třicetileté války jezuité a františkáni.

Vše se výrazně proměnilo roku 1691, kdy se tehdejší majitel frýdlantského panství, František Ferdinand z Gallasu, rozhodl spolu s manželkou Johanou Emerencií rozhojnit mariánskou úctu. Nejprve vyjednal, aby do Hejnic přišli františkáni. Řádový dům v Hejnicích nevznikl hned, řeholníci bydleli přechodně ve staré budově pro kněží. Pražský arcibiskup Bedřich z Valdštejna slavnostně prohlásil zdejší mariánský kostel za klášterní 12. února 1692 a předal jej do péče řádovým bratřím františkánské svatováclavské provincie.

Gallasové jako zakladatelé františkánského kláštera v Hejnicích měli patronátní právo. Zavázali se poskytovat františkánům almužny a peníze na provoz a údržbu budov. V rodové hrobce, kterou si hrabata dala zbudovat pod kostelem, získali Gallasové a jejich příbuzní místo svého posledního odpočinku, využívané v letech 1697 až 1941. Financovali nejen vznik kláštera, ale později také velkorysou přestavbu kostelíku. Již donátorův syn císařský diplomat Jan Václav z Gallasu uvažoval počátkem 18. století o rozšíření kostela. Teprve jeho matka Johana Emerencie spolu s vnukem Filipem Josefem, dala v letech 1722 až 1729 zbudovat barokní jednolodní kostel se šesti bočními kaplemi a dvěma věžemi v severním průčelí podle plánů pražského stavitele Tomáše Haffeneckera. Slavnostní kámen pro novou stavbu položila 4. května 1722 hraběnka Johana Emerencie, vdova po Františku Ferdinandu Gallasovi, zakladateli hejnického kláštera. Kámen posvětil Emilián Kotěřovský, opat benediktinského kláštera Svatého Jana pod Skalou. Vznikl stavebně i krajině působivý monument, vepisující do prostoru jméno Bohorodičky. Aby chrám pohledově vynikl v popředí svahů Jizerských hor a zvláště v ose k vrcholu Ořešníku, nesměřuje jeho hlavní oltář podle zvyku k východu, nýbrž k jihu. V předvečer svátku Navštívení Panny Marie 1. července 1725 byl monumentální kostel s půdorysem latinského kříže vysvěcen. Kostel byl znovu opraven po rozsáhlém požáru roku 1761.

Vnitřní zařízení kostela je z hlediska barokní epochy ve srovnání s jinými mariánskými místy té doby, překvapivě skromné. Postranní oltáře zdobí dvojice soch vesměs františkánských světců a světic. Pozoruhodný hlavní iluzívní oltář vytvořil Josef Kramolín v roce 1787. Významnou památkou gotického sochařství je křídlový oltář v prostoru původního gotického kostela. Kapli uzavřela novobarokní mříž až roku 1906. Naproti této byla v duchu barokní gotiky vybudována stylově podobná kaple sv. Antonína s oltářem od řezbářů Moroderů z Grödenu/Val Gardena. Na františkány a klarisky upomínají dva barokní oltáře z poloviny 18. století. Vynikajícím dílem je lustr, který byl v roce 1853 do kostela darován hejnickým rodákem a sklářským králem Jizerských hor Josefem Riedelem. Vyroben byl z olovnatého křišťálu v Kamenickém Šenově firmou Hölzl & Comp. Na severní kruchtě stojí v rozšířené – pozdně barokní – skříni varhany. Koncertní nástroj byl postaven v roce 1929 krnovskými varhanáři Rieger – Götz. Na počátku 20. věku byl také vymalován strop kostela. Dílem byl pověřen vídeňský malíř Andreas Groll, který se svými žáky v letech 1902 až 1904 kupole hlavní lodi novozákonními výjevy vymaloval.

Osvícenské reformy císaře Josefa II. sice nevedly ke zrušení hejnického konventu (1785), byl však snížen povolený počet řádových bratří a při kostele zřízen farní úřad. I hejnický klášter musel císařské komisi odevzdat významné předměty z drahých kovů, k nimž patřily monstrance, kalichy či procesní kříže. O klášter s kostelem se i nadále starali majitelé panství, Clam-Gallasové. Poslední změna v patronátních právech nastala až po vzniku Československa a tehdy probíhající pozemkové reformě. Péče Clam-Gallasů o hejnický chrám přešla v roce 1926 na ministerstvo zemědělství, které tuto povinnost uznalo. Současně se odvolalo na odborný historický posudek a na jeho základě si vymínilo, že „dávky ve prospěch kláštera v Hejnicích… ministerstvo zemědělství nepřejímá“ a nese je „i nadále výhradně vlastník“. Klášter byl tedy i nadále udržován skrze clam-gallasovskou patronátní nadaci. Ta byla rozkradena novými „správci“ československého státu za bezmocného přihlížení františkánů mezi léty 1946 až 1950.

Poutní místo přečkalo husitská tažení, období luterské reformace, třicetiletou válku i boje o rakouské dědictví za vlády Marie Terezie, prusko-rakouskou válku 1866 i oba dosud největší světové střety. Ani rok 1945 ještě nebyl pro duchovní život zásadním zlomem, neboť konvent františkánů převzali Češi. Teprve definitivní uchopení moci komunisty v únoru 1948 a obsazení kláštera Státní bezpečností na jaře 1950 znamenaly rychlý konec řádového domu a úpadek místa trvající celá desetiletí.

Františkáni v Hejnicích

Na počátku řádu stojí roku 1209 jeho italský zakladatel, sv. František z Assisi. Řeholi potvrdil papež Honorius III. roku 1223 a ta se pak rychle šířila po západě středověké Evropy. V Čechách řád kazatelsky působil v 15. století, mezi prvními františkány Jan Kapistrán, jehož sochu lze vidět v hejnickém kostele. Řád má hlavního představeného – generála, jenž dohlíží na všechny provincie v čele s provinciály. V čele každého kláštera je kvardián. Bratří v klášteře mají povinnosti kazatelské, knihovnické i správní. Mezi františkány mohou jako tzv. terciáři vstoupit i lidé žijící světským životem, mají tedy rodinu a civilní zaměstnání. Nemusejí skládat obvyklé řádové sliby chudoby, čistoty, pokory a poslušnosti.

Františkáni se v Hejnicích měli postarat o poutníky k Panně Marii. Modlitby a přímluvy za žijící i zemřelé světské zakladatele františkánského kláštera také patřily mezi povinnosti zdejších řádových bratří. Bez fundátorů by klášter nevznikl. Právě peněžní účast na založení hejnického konventu byla hlavní starostí hrabat z Gallasu. Opatřit stavební materiál, stravu pro dělníky, odměnu architektovi, knihy ke studiu, vše záleželo na dobré vůli těch, kdo se roku 1690 rozhodli požádat o povolání bratří do Hejnic. Fundátory se stali František Ferdinand z Gallasu a jeho paní Johana Emerencie. První čtyři františkáni přišli do Hejnic v listopadu 1691 se souhlasem provinciála Hartmanna a pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. Klášterní budovu vystavěli Gallasové podle plánů architekta Marka Antonia Canevalle. Klášter byl dokončen roku 1696, avšak v užívání až od jara 1698. Kromě rozrůstající se řádové knihovny byla v provozu klášterní lékárna. Medicína se hodila při obstarávání návštěv nemocných v Hejnicích a jejich okolí. Tak to zde chodilo téměř 260 let…

Komunistický převrat v únoru 1948 a politické změny v Československu zapříčinily vyhrocení vztahů mezi státem a katolickou církví. Ve snaze ovládnout církevní život v zemi vznikl v roce 1949 z iniciativy Ústředního výboru Komunistické strany Československa Státní úřad pro věci církevní, který napříště kontroloval a řídil církevní život v ČSR. Od počátku své existence plánoval a posléze i uskutečnil likvidaci řádového života v celé zemi. Hlavním cílem centralizace a internace bylo násilně vytěsnit z koncepce lidově demokratického státu svobodné církevní instituce s vazbou na Řím. Tento pokus o „politickou převýchovu“ odporoval lidské důstojnosti a ponižoval ji.

Hejnický konvent byl – stejně jako ostatní františkánské domy – přepaden Státní bezpečností a dalšími složkami státní moci v noci na 14. dubna 1950. Stalo se tak v první etapě tzv. Akce K (kláštery). Hejnice byly vybrány jako centralizační místo pouze pro františkány. Během jednoho dne sem bylo soustředěno na 115 bratří. Po dvou týdnech fungování v podobě pracovního tábora s politickou převýchovou byl určen pro nejrůznější mužské řehole a kongregace. Od 14. dubna 1950 do 24. května 1952 prošlo klášterem 416 kněží, řeholníků a noviců z 18 řádů a kongregací z celé ČSR. Od roku 1950 již nebyl obsazen hejnický farní úřad. Poutní místo musel spravovat farář z Raspenavy. Tím se měl význam Hejnic jako význačného církevního místa ještě umenšit.

Z centralizačního kláštera odešel poslední řeholník 24. května 1952. Tehdy byl klášter z moci ministerstva národní bezpečnosti přeměněn na internační pro tzv. nejreakčnější řeholnice z celé republiky. Bylo to pracovní vězení převážně pro řádové představené, často jen domnělé, jež nebyly ani obviněny, ani souzeny a odsouzeny. K internaci sester sloužil klášter až do srpna 1955. Prošlo jím na 76 sester ze sedmnácti řádů a kongregací. Do dubna 1963 sloužil jako charitní domov pro řeholnice. Opuštěný klášter nezůstal nevyužit dlouho. Prostory sloužily místní základní škole i jako sklady. V období „pražského jara“ 1968 se do dvou cel bývalého kláštera nakrátko vrátili františkáni. Ve dnech 2. a 3. července 1971 se tu uskutečnily – prvně od roku 1950 – volby kapituly provincie sv. Václava, nedlouho po počátku sovětské okupace byli františkáni ze svého domu opět vyhnáni.

Hejnický poutní areál od úpadku k rozkvětu

Církevní poutě a obřady zčásti nahradila po roce 1948 světská zábava. S nimi se vytvořilo nové vnímání starého „náboženského“ věku, a to se zpětně promítá do vztahu lidí k památkám. Kostel sice patřil i dobu totality nadále římskokatolické farnosti, to jest biskupství litoměřickému, to však stálo pod plnou kontrolou totalitní moci, kostel chátral. S nemalou zásluhou františkánů, kteří v 70. letech jako duchovní se státním souhlasem místo spravovali, byla roku 1975 na kostel položena nová měděná střecha. S další opravou se započalo až po pádu totalitního režimu v 1989. Od roku 1991 byl kostel během tří let zejména z darů z Frýdlantska vyhnaných a odsunutých českých Němců. Díky daru firmy Jablotron i za přispění Ministerstva kultury ČR bylo v roce 2008 obnoveno průčelí kostela s oběma věžemi. Zvony, které tu chybějí od roku 1942, nahradilo elektroakustické zvonění v roce 2004. Z nařízení Vlády České republiky byl poutní chrám Navštívení Panny Marie 1. července 2018 prohlášen národní kulturní památkou.

Na sklonku 70. let 20. století zrušený klášter opustila základní škola. Nevyužitý objekt dál chátral. V roce 1988 převzalo zdevastovanou budovu a kulturní památku od totalitní Náboženské matice Severočeské muzeum v Liberci, aby tu vybudovalo svůj depozitář; uvažovalo se i o přestěhování Místní lidové knihovny. Naději na rekonstrukci zmařilo objevení dřevomorky. V roce 1991 klášter restituovali františkáni a roku 1994 jej darovali litoměřickému biskupství. Opravy kláštera byly ukončeny za nejvýznamnější finanční podpory programu Phare Evropské unie v roce 2000. Od ledna 2001 se stal bývalý františkánský klášter mimořádnou snahou patera doc. PhDr. Ing. Miloše Rabana, Th.D., (1948 až 2011) sídlem Mezinárodního centra duchovní obnovy (od roku 2020 Klášter Hejnice – vzdělávací, konferenční a poutní dům), které slouží církevním i světským účelům, především jako vzdělávací, konferenční a poutní dům s četnými výstavami, koncerty, přednáškami a diskusemi pro veřejnost.

Poutní areál žije celoročně bohatým církevním i kulturně společenským životem. Je důležitým místem setkávání a dialogu mezi lidmi. V roce 2022, po vypuknutí ruské agrese na Ukrajinu, se klášter stal dočasným domovem pro více jak 80 válečných uprchlíků.

Literatura (zkráceno)